Chrobák roháč na tripu II. díl – Myšlenka cyklomaratonu
Užíval jsem si tedy trojkolku s elektro dopomocí a nemusel jsem se ohlížet na to, jsou-li trasy do kopce nebo jestli pojedu po lese po hrbolech a jestli potom vstanu nebo ne, protože nyní je kolo opatřeno i nástavci pro snadnější zvedání.
Jednou Irča naplánovala cyklo výlet k nám do Východních Čech. Přijela vlakem i s kolem, abychom se společně i s mou manželku projeli na kole po cyklostezkách v Hradci Králové. Při tomto výletě jsme měli mnohem více prostoru pobavit se o aktivitách organizace Help Sport, o cyklomaratonu a o dalších možnostech pro handicapované lidi.
Bylo mi už víc a víc jasné, že můžu poznat spoustu podobně smýšlejících lidí a nemusím se ohlížet na svůj handicap.
Zrodil se tedy nápad jezdit více na kole a třeba se jednou zúčastnit cyklomaratonu. Jde o štafetu, kdy se závodu účastní čtyř nebo osmi členné týmy a ty mají za úkol ujet non- stop předem danou trasu o délce 2222 km v časovém limitu do 111 hodin. V každém týmu musí být alespoň jeden člověk, který je držitelem ZTP či ZTP+P průkazu. Každý člen týmu musí ujet minimálně 100 km, přičemž je na týmu, který jezdec pojede jaké části etap (vrchy, rovinky, noc, den).
Celý příběh vzniku nápadu zorganizovat tento cyklomaraton si můžete přečíst a podívat se na video zde nebo na cyklomaraton. Je to úžasný a pravdivý pohled na handicapované.
Mě ten nápad zaujal a ihned jsem myslel na mého švagra Jirku Vojara, který s podobnými závody už má mnohaleté zkušenosti jak po stránce cyklistické, tak po stránce běžecké. Mnohokrát jsme spolu mluvili o zážitcích z extrémních závodů v běhu po 100 kilometrových úsecích po Krkonoších, či dlouhých etapách na kole do Alp a jiných míst.
Řekl jsem si, to je ten člověk, kterého bych se mohl zeptat, jestli by do toho se mnou šel. Byl to jen nápad, chtěl jsem znát jeho názor. Musel jsem se ho na to tedy zeptat. Řidičů, aut a cyklistů do týmu je v naší rodině dost a šílenců mě podpořit také. Zkrátka představoval jsem si to jak Hurvínek válku.
Byla to zas jedna z mých bláhových myšlenek a důvod, proč začít intenzivně jezdit na kole. Nicméně sledoval jsem i handicapované účastníky cyklomaratonu a jejich počty najetých kilometrů, které se pohybovaly kolem 5000 – 6 000 km za rok. Tenkrát jsem si říkal: „To nemůžu v životě dát. To bych nic jiného nedělal, než jezdil na kole a já mám i jinou práci“.
O vánocích 2021 jsme to s Jirkou probrali a k mému překvapení mě Jiřík ihned uvedl do reálu, že takto se zúčastnit prostě nejde. Logistika přesunů, počet potřebných aut, počet jezdců reálně dostupných a vůbec, taková náročnost tohoto závodu je obrovská.
Nicméně hned mě uklidnil nápadem udělat si takový vlastní maraton, po vlastní ose, pohodovým tempem napříč hezkou krajinou v Rakousku po cyklostezce kolem Dunaje.
To se mi zdálo velmi pěkné a samozřejmě jsem ihned kývnul, to je skvělé.
Jirka obratem naplánoval cestu v délce asi 260km za 4 dny a termín cesty buď na konec června nebo na začátek září (2022), kdy je mimo sezónu a přitom relativně pěkné počasí bez úmorných veder a davů cyklistů.
Byl jsem pro září, protože na konci června jsme již měli s rodinou zamluvený pobyt v Jižních Čechách. A taky jsem současně počítal s potřebným tréningem na takovou cestu. Uklidňovalo mě, že za 8 měsíců to přece musím dát. Dostal jsem pokyn od Jirky, že pro začátek by byly vhodné trasy 25 – 30 km a postupně je dávat několik dnů za sebou.
V té době jsem na trojkolce bez elektro pomoci dal nejvyšší možnou délku trasy cca 30 km za den jednou nebo dvakrát na dovolené v době, kdy jsem si myslel, že mám hodně natrénováno.
Teď bylo po vánocích 2021, několik měsíců bez kola, v době téměř ročních covidových opatřeních, bez možnosti se rozpohybovat v bazénu. Nanejvýše s rouškou či respirátorem na procházce po venku nebo za teplejších dnů krátké jízdy na kole v zimě.
Začátek tréningu
Leden 2022
Začal jsem tedy pozvolna, ale už v lednu.
Zprvu to bylo mých základních 12 km 1 – 2 x týdně, jako na staré trojkolce bez elektro pomocí. Byla zima, občas mráz i sníh.
Ke konci ledna jsem si stáhl aplikaci do telefonu – „ Pomáhej pohybem“- na měření času a vzdálenosti. Současně tím mohu přispět na různé dobrovolnické projekty.
Začal jsem díky aplikaci měřit počty ujetých kilometrů.
Na konci ledna mi aplikace ukazovala leden – 21 ujetých kilometrů.
Leden se přehoupl na únor.
Únor 2022
Postupně během 14 dní jsem už přešel na 12 km skoro každý den s ohledem na počasí a trasu prodloužil na větší okruh 15 km 3 x týdně.
Okolo domova jsem našel přiměřené okruhy v délce 12 km, 15 km a 20 km. Napadlo mě, kdybych dával těch 20 km, bylo by to podle Jirkových pokynů. Fajn, zkusil jsem to poprvé a pak hned další den znovu…paráda a tak další den znovu. Skvělá práce, jde to. Cyklo Dunaj by možná vážně šel.
Elektromotor přitom vystačí na řadu těchto okruhů. Hurá 🙂 Byl jsem navnaděný.
Píšu Jirkovi, že jedeme.
Rychlost
Říkám si ale: „Jezdím strašně pomalu“. Tachometr se pohyboval na rovince s dopomocí max. do 12 km/h do kopců tak kolem 5 – 8 km/h. To je mimochodem rychlost chůze zdravého člověka. Vzpomněl jsem si, jak Jirka se mnou běhal/chodil a já šlapal na kole.
Byla to jedna z prvních frustrací – já s elektro kolem a horko těžko předjedu chodce. 🙁
„Dobře“, říkám si, „ začnu trénovat i rychlost a třeba i s maximální pomocí“.
Byl konec února a aplikace mi ukazovala 112 ujetých kilometrů za únor.
Březen 2022
Kromě rychlosti jsem začal pokukovat po delších trasách a objevil i okruhy s délkou 25 km, 30 km a 35 km. Okruhy přes 30 km byly ale už se značným stoupáním. Chrudim je na úpatí Železných hor.
To ovšem skýtalo dvě výhody. Jednak pocit, že jsem to dal a druhý pocit nebo spíš fakt, že druhá polovina trasy je vlastně z kopce.
Začal jsem tyto trasy jezdit pravidelně nejdřív obden a pak sérii dnů za sebou a třeba 2 dny odpočinek.
Dostal jsem se tedy na trasy určené Jirkou, tedy 25 – 35 km tři nebo čtyři dny po sobě, což bylo povzbuzující, ale trápila mě stále malá rychlost.
Na tachometru se zvedla celková délka najetých kilometrů na hodnotu 473 km/březen.
Cyklovýlet
Duben 2022
Ozvala se Irča, že zorganizovala další cyklovýlet, tentokrát s partou lidí, kteří jezdí cyklomaraton. Na konci dubna se prý sejdeme.
„Jo, to je fajn“, povídám, ale ihned naskočila jiskra pochybností s mým velmi malým počtem kilometrů, které zvládnu na jeden zátah a s tou prokletou pomalou jízdou.
V té době už bylo pěkné počasí a společně s tím se vynořili i další cyklisté. Kromě toho i cyklisté, kteří používají kolo na normální každodenní přesuny. Prostě starší důchodci, přejíždějící z vesnice do vesnice, pádících na normálních „plečkách“…. I tito cyklisté mne s přehledem předjížděli a to přes to, že jsem jel na nejvyšší pomoc elektromotoru. Dostával jsem se do další frustrace.
Volám Jirkovi, jestli si to ještě nerozmyslel. Jezdím skutečně pomalu. To je blbý. Jak takhle zvládnou denně min. 60km, které si naplánoval. A navíc, teď už máme objednané ubytování po penzionech s možností zrušení zdarma. Jirka ale nezklamal a říká mi: „ Hele, to je v pohodě, pojedeme pomalu s průměrnou rychlostí lehce přes 10 km/h, to zvládneš“.
Po pravdě se mi ulevilo a jízda na kole teď už nebyla tak stresová. Stále mě ale čekalo setkání s lidmi od cyklomaratonu a společný cyklovýlet. „ Je přece nemůžu zdržovat“.
Cyklovýlet na konci dubna proběhl v úplné pohodě.
Na smluveném startu v Bohdanči mě přivítal usměvavý kluk Pavel s manželkou Hankou, ročním chlapečkem Matějem a jejich kamarádkou Šárkou naprosto nečekaně bez Ireny.
Byli to velmi přátelští a pohodoví lidé a hned jsme se seznámili a dali do řeči. S Irčou a dalšími lidmi jsme se setkali až později odpoledne na obědě, protože ti šli pěšky. Irča ze zdravotních důvodů šlapat na kole nemohla.
Tam jsem poznal, že všichni tito noví kamarádi jsou velkými sportovci, kteří ale nedávají nijak znát, co už mají v nohách. Probrali jsme spoustu věcí kolem cyklistiky, cyklomaratonu a jiných věcí.
Tehdy jsem myšlenku zúčastnit se cyklomaratonu definitivně zavrhl. Cyklo výlet kolem Bohdanče byl velmi hezký, a i když jsme najeli jen něco málo přes 20 km, byl to velmi příjemný výlet.
Na konci dubna byl počet najetých kilometrů za duben 264 km.
Květen 2022
Začalo se jezdit v kraťasech a bylo teplo a jízdy trochu příjemnější.
Znova jsem se soustředil na rychlost, ale také na počet ujetých kilometrů. Okruhy jsem prodloužil na minimálně 30 km a postupně se dostával i na 38 km. V rámci těchto vyjížděk jsem pokukoval i po vzdálenějších místech, ale obce Ležáky (23 km) nebo Skuteč (25 km) byly zatím příliš daleko od Chrudimi, abych se vrátil domů v pohodě.
V té době jsem vyhledával příběhy různě postižených lidí včetně extrémních výkonů různých sportovců a jejich vítězství nad sebou samými.
Pamatuju si, jak mě oslovil příběh Richarda Štěpánka. Tento muž bez levé ruky jezdí na kole závod 1000 mil, který vede ze západu Česka na východ Slovenska (či naopak) skrz horskou přírodu a je na každém, jak bude spát, jíst a fungovat.
Kromě toho v roce 2017 pěšky zvládl za 21 dní všech 1000 mil. A nedávno dokonal hattrick (vítěznou) účastí v kategorii koloběžek (17 dní a 20 hodin). Na otázku: Jak to zvládne? říká: „Hlava je 70 procent, fyzička 20 a výbava 10“.
Další příběh je příběh ženy, která je rekordmankou v Čechách v počtu ujetých kilometrů na kole za rok. Tou ženou je česká amatérská cyklistka Kateřina Rusá a její počet kilometrů za rok 2021 se pohybuje přes 50 000. Přitom nejde o profesinální sportovkyni, ale ženu standardně zaměstnanou v práci na plný úvazek, která se rozhodla jezdit do práce cca 20 km na kole a postupně jí to začalo tak bavit, že cesty z práce si prodlužovala a prodlužovala, až se dostávala ve všední dny na 100 km denně a o sobotách a nedělích dávala trochu delší trasy.
Je to šílené a neuvěřitelné, když si uvědomíte, že opravdu musela denně jet takové vzdálenosti a k tomu ještě poměrně rychle, protože z celého dne při plném pracovním ůvazku už moc hodin na ostatní věci nezbývá. Zaujala mně ale otázka: „ Co dělala, když se jí třeba někdy opravdu nechtělo?“ Její odpověď zněla: „ Nikdy nesmíte přemýšlet, kolik kilometrů máte před sebou, ale spíš si užívat jízdu“.
Jiný příběh je o člověku, který stejně jako já trpí roztroušenou sklerózou, ale je už plně na invalidním vozíku. Je to cestovatel Jan Dušek. Podnikl výpravy např. do Santiago de Compostela, či do Černobylu.
Chce ukázat ostatním handicapovaným, že život na vozíku nekončí, ale začíná.
Chápu, že je potřeba se vyrovnat s vozíkem, když už to jinak nejde.
Ale moji snahou je také ostatní RS káře motivovat k tomu, aby se jen nespokojili s vozíkem, ale aby se pokusili o nemožné ve zlepšování své kondice sportovními výkony.
Nevzdávat se a bojovat. I přes to, že je to jak boj s větrnými mlýny a každý den se začíná znovu.
Z dlouhodobého pohledu si ale myslím, že to význam má. Ač se zdá, že je to k ničemu a každé ráno je potřeba se znovu rozcvičit, aby člověk se jakžtakž držel na nohou, po půl roce, po roce, po deseti letech člověk uvěří a dá za pravdu tomu, že tato píle nebyla zbytečná. Že stále stojí za to, stát na vlastních nohách a vnímat svoje vlastní kroky. A hned také dodávám -Ano, mně se to snadno říká, když progresi jakžtakž brzdím. Třeba je to ale právě i tím aktivním přístupem k nemoci. A o to mi hlavně jde.
Mým cílem je a vždycky bylo se zlepšit. Vím, že to si přeje každý, kdo má nějaké zdravotní potíže, ale k tomu je zapotřebí tomu obětovat mnoho. Však jsem si také už mnohokrát myslel, že už tomu víc dát prostě nemůžu. Přesto jsem hledal další možnosti a další cesty a oni se mi ukázaly. Jako třeba teď s tím kolem.
Dbát na doporučení lékařů je třeba, aby člověk nedopadl, jak jsem psal v první části.
Za květen byl počet ujetých kilometrů 477.
Červen 2022
Postupně se oteplovalo a jízdy se staly pravidelnou součástí dne. Ke konci června jsem zdolal hranici vzdálenosti do Ležáků a do Skutče a nebylo těžké pokořit hranici 50 km. Je důležité zmínit, že teď trasy tvořila dost kopcovitá krajina a elektromotor byla velmi významná dopomoc. Dokonce jsem se i těšil na tyto kopce, protože vyšlapat je bylo a je s elektro dopomocí pohoda a užíval jsem si tyto delší trasy a výhledy z vrchoviny Železných hor. Pochvaloval jsem si, že bych se sem s kolem bez elektro dopomoci nikdy nevydal a teď to jde.
Za červen jsem najezdil cca 370 km.
Krize – ta rozhodla
Červenec 2022
Začalo být teplo a horko bylo hrozivé. Do začátku Cyklo Dunaje zbývaly 2 měsíce a já měl v plánu právě tyto prázdninové dny využít k intenzivnějšímu tréningu. V cyklo sandálech mě začaly bolet palce a po 3 hodinách jízdy v kuse byla bolest nesnesitelná. Musel jsem tedy vyměnit cyklo sandále za plné boty i navzdory velkému vedru. To ale nebylo moc platné a bolesti palců nohou byly stále intenzivnější.
Bolesti byly způsobené spazmy nohou, které ale moje onemocnění prostě způsobuje a je nemožné jim zabránit při únavě. Moje rehabilitační sestra mi poradila jezdit s lehčím převodem a dělat větší přestávky. Současně ale chválila celkové rozhýbání těla oproti předešlému období, kdy jsem jen plaval. Operované kyčle teď prostě zvládaly a zvládají náročné polohy při terapii RS Vojtovou metodou mnohem snáze. A je pravda, že i já subjektivně jsem více mobilní. O to víc jsem se bál, že jakmile ztratím motivaci a nebudu tolik jezdit, postupně zase spadnu do úrovně před tréningem. Bolesti palců byly při jízdě doslova pekelné a při výměně bot za další to bylo ještě mnohem horší.
Nastala další a asi největší frustrace.
Byl jsem rozhodnutý vše vzdát a v tréningu na delší trasy nepokračovat.
Spojil jsem se s Jirkou a chtěl celý výlet po Rakousku zrušit.
V té době Zuzka, moje manželka, ale již měla objednaný zájezd do Egypta se svojí sestrou. Dokonce si ho kvůli nám i přesunula, aby byla doma, až se budeme vracet z Dunaje, aby nám mohla poskytnout případnou pomoc. Mě mrzelo, že vše se točí jen kolem mne a ani nekoukám, jaké ostatním způsobuju starosti.
Tenkrát jsem se naštval a rozhodl se, že to takhle nejde. Zuzka se ségrou s naším termínem cesty počítaly, Jirka se na Dunaj těšil a já vlastně taky, přestože jsem se obával.
Prostě jsem se kousl a o to víc zabral do pedálů. Při záběru jsem se musel opírat do zvedacích madel, abych využil sílu. Při tom jsem si všiml, že poloha mého těla více sedí, než leží. A najednou jsem vzdálenosti zvládal s minimální bolestí do palců. Divil jsem se, že by to bylo jen tím? Zkusil jsem delší trasy do kopců i v největších vedrech a opravdu největší bolesti jsem při zapření se do zvedacích madel zahnal.
To mi vehnalo naději a další sílu. Na kole jsem si nastavil sedadlo do vzpřímenějšího postavení sedu, nášlapy na botách jsem přesunul na střed a najednou jsem ujel 50 km. Dokonce I v takovém horku jsem dal 60 km.
Volám zpátky Jirkovi, že na Dunaj jedeme.
Za červenec jsem najezdil 606 km.
Osobní rekord v tréningu
Srpen 2022
1. srpna padl v té době osobní rekord 74 km, který jsem potvrdil i druhý den 2. srpna stejnou vzdáleností. Už jsem se nemusel stresovat, že bych cyklo Dunaj neujel. V servisu mi ale museli vyměnit roztažený řetěz a celý zadní pastorek, protože tím, jak člověk táhne vše přes elektromotor, není nucen si přehazovat na lehčí převod.
Od té doby jsem začal jezdit trasy jen do 35 km, ale bez dopomoci elektro kola, resp. minimální pomoci, aby mě nepřepadly spasmy. A kupodivu jsem zjistil, že vyčerpání je srovnatelné se 74 km za pomoci elektro pohonu. Stále jsem ale jezdil už od května s náhradní baterií v cyklo batohu, abych si navykl na zátěž.
Za srpen jsem najezdil 566 km, ale většina byla s minimem elektro pomoci.
Do startu zbývalo jen pár dní a tyto dny jsem už nejezdil, protože bylo před dovolenou a bylo spousta zařizování a spousta případů v práci.
