Chrobák roháč na tripu I. díl – Jak jsem potkal elektrokolo
Počátek celého příběhu s kolem
Ve 24 letech mi diagnostikovali lékaři progresivní typ autoimunitního onemocnění – roztroušenou sklerózu – primárně progresivní typ.
Lékaři mi hned od počátku sdělili, že můj stav se bude postupně zhoršovat a že skončím na invalidním vozíku. Současně mi zdůraznili nutnost cvičení.
Od mládí jsem byl zvyklý sportovat – trénoval jsem karate, jezdil na koni, plaval, lyžoval a jezdil na kole. Se zhoršujícím se zdravotním stavem mi postupně ubývaly možnosti sportování. Zůstaly mi vlastně jen pravidelná rehabilitační cvičení, plavání a jízda na kole. Vzhledem k problémům s udržením rovnováhy jsem byl nucen vyměnit běžné kolo za stabilnější trojkolku.
Tehdy jsem uvažoval o klasické “ vysoké tříkolce „. Na internetu jsem našel příběhy lidí, kteří takovou tříkolku používají a odkazy na výrobce těchto kol. Ihned jsem také zahájil komunikaci s jednou firmou na výrobu této tříkolky.
Při zkušební jízdě jsem ale zjistil, že je velmi nesnadné na takové tříkolce udržet rovnováhu, i když má tři kola.
Jízda na takovém stroji se totiž řídí jinými principy než na klasickém kole a např. zatáčení se nedělá náklonem, ale čistě řídítky. Zdolávání nerovností je také jiné, protože vzadu jsou dvě kola a člověk musí zvládat nerovnosti na pravé či levé straně nápravy. Nejhorší je ale těžiště, které je vysoko a tak není problém i pro zdravého člověka se převrátit.
Nedalo se nic dělat, ale toto „kolo“ jsem si pořídit nemohl.
Tehdy jsem z toho byl psychicky špatný.
Po téměř deseti letech, kdy jsem mluvil s klukem, co na těchto tříkolkách závodí, mi i on sám řekl, že je to velký problém udržet na tomto rovnováhu pro členy jeho rodiny a jen on na tom zvládá jízdu.
Brácha v té době ale objevil jiný systém trojkola, kde jezdec nesedí tak vysoko. Jeho sedadlo je ve středu a jezdec při jízdě tak trochu sedí a tak trochu leží. Tím je zajištěna dokonalá stabilita a nehrozí při normální jízdě převrácení. Vepředu jsou dvě kola vzadu jedno kolo. Název takové tříkolky je vystihující, protože je běžně obecně nazývána ,,Lehokolem“. A právě toto ,,lehokolo“ vyrábí firma AZUB z Uherského Brodu. Tam jsem tedy pořídil první trojkolku.
Ve firmě Azub bike s.r.o. mi vyšli ochotně vstříc a sestavili mi trojkolku „na míru“ v ceně několik desítek tisíc korun. V té době jsem ještě plně chodil do práce, takže nebylo až tolik obtížné sehnat tolik peněz. Díky trojkolce jsem si mohl užívat výlety a pohybovat se mimo domov a trávit tak chvíle s rodinou a přáteli na cyklo výletech a zároveň rehabilitovat a tak bojovat s mou nemocí.
Na této trojkolce jsem našlapal spoustu kilometrů nejenom po Čechách, ale i v Rakousku kolem Neziderského jezera nebo v Maďarsku kolem řeky Tisy.
Můj zdravotní stav se ale postupně stále zhoršoval.
Byl jsem si vědom, že je třeba dbát na doporučení lékařů, že nemocný RS musí respektovat zátěž max. do 60 – 70 %.
Ano je sice pravda, že dbát na míru zátěže se při RS musí a opravdu ideálně do uváděných 60%. Jenže touto cestou se člověk jen udrží na úrovni, na které se právě nachází.
Bez zvyšování pomyslné laťky se člověk zkrátka nezlepší.
Mým cílem je a vždycky bylo se zlepšit.
Léta před tím jsem chodil často plavat. Naplaval jsem spoustu kilometrů. Přes to všecko, toto mé úsilí poskytovalo jen, dá se říct, chvilkové zlepšení trvající jen max. den po uvolnění svalů v bazénu.
Řekl jsem si, že toho využiju při následné chůzi a skutečně nachodil jsem tehdy pro mě velké vzdálenosti a byl jsem spokojený. Ale jen do druhého dne, kdy se mi chodilo o to hůř. O to víc jsem se snažil únavu překonat a nezohlednil jsem varovné známky bolesti.
Dohnal jsem to až do stádia, kdy jsem si postupně oddělal oba dva kyčelní klouby, které podstoupily totální výměnu.
Konečně jsem pochopil, že ve zvyšování zátěže ve formě větší délky trasy chůze, delším plavání i větší zátěži na kole ve formě strmých kopců neplatí přímá úměra ve smyslu zlepšení chůze nebo prodloužení tras v plavání nebo na kole.
Bylo to spíš naopak a po takovéto dávce, kdy jsem si tzv.“ dal do těla“, jsem trávil dlouhé několikadenní přestávky ve stavu, kdy jsem ani nevystoupal ty dvě patra bez výtahu do našeho bytu.
Potřeboval jsem novou trojkolku, která by lépe splňovala mé specifické požadavky, respektovala fyziologické nastavení kloubních náhrad a dovolila mi užívat si života, dokud to alespoň trošku jde.
V Azubu mně předvedli, jaké jsou ideální trojkolky pro mne. A mimo jiné mi nabídli možnost zabudování právě elektro dopomoci, o které jsem dřív ani neuvažoval. To se ale nakonec ukázalo jako ten nejlepší způsob na vyřešení všech mých způsobů boje s nemocí.
Kromě elektro dopomoci by byla nová trojkolka vybavena šikovnými madly pro snadnější nastupování a vystupování a byla by i lépe odpružená, čímž by byla jízda pohodlnější a netrpěla tak záda na hrbolatém povrchu.
I podle doporučení fyzioterapeutů je jízda na trojkolce nejvhodnějším rehabilitačním cvičením, které poskytuje vhodnou fyzickou zátěž, dostatečné protažení a posílení svalů, které je pro mě tak důležité a samozřejmě bezpečnou stabilitu vzhledem k mým potížím.
Právě ono rytmické pohybování nohou s volitelnou zátěží se ukázalo jako nejvhodnější rehabilitační cvičení.
Na rehabilitacích mi dnes chválí celkové rozhýbání těla oproti předešlému období, kdy jsem jen chodil a plaval. A je pravda, že i já subjektivně jsem více mobilní.
Cena nové trojkolky, která by mi vyhovovala, ale dosahovala finančně astronomické výše.
Doufal jsem, že nějakým způsobem bych mohl v budoucnu sehnat obnos na pořízení takové trojkolky třeba alespoň z části přes různé organizace a dárcovské spolky. Jak ale prakticky udělat první kroky, aby to mělo smysl, jsem nevěděl.
To se změnilo, když jsem se seznámil s paní Irenou Vanišovou při návštěvě kliniky Regiavet s. r. o v Praze na Chodově. Tenkrát jsem jel navštívit svého kamaráda MVDr. Dušana Krále, abych si udělal představu o radiologické terapii onkologicky nemocných zvířat.
Irča tehdy pořizovala fotodokumentaci pro kliniku. Podobně ale pracovala a dosud pracuje pro organizaci Sport 4 Help ( „ sport fór help“ 🙂 ) pro tělesně postižené jedince, kteří se sportem vyrovnávají se svým handicapem.
Právě Irča mi ukázala pro mne dosud nevídané možnosti, na jaké mohou handicapovaní lidé dosáhnout.
Tak začalo moje nasměrování Irčou na Konto Bariéry. V Kontu Bariéry mi
vyšli velmi ochotně vstříc a pomohli mi uspořádat dobročinnou sbírku právě na toto
ideální trojkolo. Samo Konto Bariéry mi přispělo nemalou částkou na tuto sbírku.
Další nadací, která mi přispěla velkým finančním darem, byla Nadace Agel. Do dobročinné sbírky se zapojilo mnoho mých kamarádů – veterinářů a jejich klinik, mnoho mých příbuzných a kamarádů z mého osobního života a mnoho lidí, které ani osobně neznám.
Zvedla se zkrátka ohromná solidární vlna, kterou jsem ani v nejrůžovějším snu nečekal.
Vše samozřejmě nebylo hned, ale už vůbec jsem nečekal, že díky dobročinné sbírce jsem si mohl dovolit pořídit tuto novou trojkolku, odpruženou a s elektro dopomocí už za necelý 3/4 roku po vyhlášení celé sbírky.
V listopadu 2020 jsem poprvé vyzkoušel novou trojkolku a hned jsem ocenil pohodovou jízdu na našich kopcích za Chrudimí na úpatí Železných hor.
Chci moc, moc, moc poděkovat všem, co mi přispěli na koupi tohoto kola a ujistit je, že jejich vynaložené finanční prostředky mi umožnili najít cestu v boji proti mému handicapu!!!
Moc si toho vážím!!!
Určitě prosím čtěte dál, abyste se dozvěděli, co dalšího mi Vaše nová trojkolka umožnila 🙂
